Krajinné zvláštnosti ostrova Islandu – sopky

Zlé jazyky tvrdí jistě neprávem, že nebýt ledovců a sopek, byl by ostrov Island jen nudná pustina jako se jeví řada jiných severských ostrovů. Následující filatelistický článek by mohl tyto liché představy zcela vyvrátit, neboť je zřejmé, že sopky na známkách Islandu jsou zajímavé, četné a hlavně nejsou nijak nebezpečné. -ab-

Island patří k sopečně nejaktivnějším zemím světa, a v Evropě představuje spolu s Itálií jedinou zemi s aktivními činnými sopkami. Itálie však má pouze tři činné sopky: Etnu, Vesuv a Stromboli. Ostrov Island v Severním moři jich má od osídlení země v roce 874 celkem 40 až 50. Při zaznamenaných 150 – 200 výbuších vychrlily tyto sopky odhadem 32 km³ lávy a 10 km³ pevných látek (tuf, pemza, popel), jež se rozptýlily po povrchu země. Od konce poslední doby ledové, tj. asi před 10 000 lety, lze počítat s téměř 300 sopkami a přibližně asi s 2000 výbuchy. Je pochopitelné, že i rozličné formy vulkanismu vtiskly rozdílný ráz obrazu krajiny Islandu.

Ostrov Island byl vytvořen téměř výlučně vulkanicky, a proto stále ještě roste, což nemá obdoby u žádného podobně velikého území. Island se nachází na středoatlantickém hřbetu ve zlomové zóně, na níž se posouvají pevninské desky. Ohnivé magma tak může pronikat zemskými trhlinami a zeslabenými místy. Sopečně činná zóna (obr. 1) probíhá od severu na jihozápad napříč ostrovem, a dělí se západně od ledovce Vatnajökull na dvě ramena. Na severních a východních fjordech sopečná činnost již dávno vyhasla. Nejstarší části ostrova jsou soustavně odtlačovány z aktivního centra na obě opačné strany a vyznačují se tabulovými čedičovými planinami (obr. 2 a 3).

Sopečné tvary vulkánů jsou na Islandu velmi rozmanité, rozlišuje se celkem 27 různých sopečných typů, podle kanálu erupce (trubice s kráterem, trhliny), druhu vypuzované hmoty (řídké na plyny, chudé nebo husté na plyny, bohaté lávy), pevné látky jako tuf, pemza a popel, a podle způsobu výbuchu (stálý a klidně vytékající výbuch), podle častosti erupcí, jedenkrát či opakovaně. Dále jsou zde nejrozličnější smíšené formy a kombinace působící mezi všemi těmito eventualitami. Také poloha místa výbuchu vzniklého na zemi nebo na mořském dně, či na podkladě ledovce hraje důležitou a utvářecí úlohu.

K typu vrstevných sopek, kdy se střídají vrstvy lávy a pevných látek, patří nejvyšší sopky Islandu, Öræfajäkull (obr. 4) (s ledovcem Vatnajokull 2119 m). Tento vulkán měl velký výbuch v roce 1362 a byl činný ještě 1727. Je zde Snæfellsjökull 1446 m (obr. 6), na poloostrově Snæfellsnes se souměrným kuželem, jehož poslední výbuch se odehrál před téměř 1800 léty. Vrcholy obou sopek jsou pokryty ledovci. Vyhaslou sopkou s 1833 m je nejvyšší a nejmladší hora východního Islandu, Snæfell (obr. 5).

Vrstevné sopky bývají ve světě nejčastější, na Islandu jsou však poměrně vzácné. Nejrozšířenější typ sopky na Islandu je štítová sopka, tvořená řídkou lávou, která se šíří po velké základně. Svou plochou podobou je málo působivá a proto jej islandské známky nezobrazují. Jestliže se vrstevná sopka tvoří při výbuchu štěrbinou místo centrální trubicí, vznikne sopečný hřbet. K tomuto typu patří asi nejznámější sopka Islandu - Hekla (obr. 7 – 9) (Čapka 1491 m) na jihozápadě ostrova. Ve středověku se považoval mimo jiné legendy ohnivý jícen sopky za bránu do pekla, z něhož se ozývaly hlasy hříšníků. Sopka Hekla je činná již 7000 let a během této doby měla kolem jednoho sta výbuchů, 15 – 20 počítáme-li od počátku osídlení ostrova.

Hekla svými opakovanými výbuchy (např. v letech 1104, 1300, 1766 – 68) přinesla opakovaně bídu a neštěstí obyvatelům Islandu. Rozsáhlá území byla pokryta popelem až do vzdálenosti 200 km. Dobytek zahynul, hospodářské dvory musely být opuštěny a mnoho lidí dlouho hladovělo. I v dnešní době dává Hekla o sobě vědět. Zničujícímu výbuchu v roce 1947 byla věnována série 7 hodnot v následujícím roce, ukazujících různé fáze tohoto dění (obr. 10 – 12). Výbuchy začal 29. května 1947 mohutnou explozí (obr. 11). Mrak popela dosáhl z trhliny na severním svahu hory již za hodinu výše 30 000 m (obr. 10 a 12) a v příštích dnech zasáhl i velkou část Evropy, ještě později po 51 hodinách přešel popel až přes Helsinky. Hluk výbuchu bylo slyšet ještě na ostrově Grimsey severně od Islandu ve vzdálenosti 300 km. Láva prýštící z osmi kráterů pokryla plochu 40 km² a vyvržený popel se rozptýlil na ploše 3130 km², sopka poté chrlila popel ještě celých 13 měsíců. Škody byly pro tentokrát malé. Menší výbuchy se pak opakovaly ještě v letech 1970 a 1980 – 81.

Sopečná aktivní zóna Islandu pokračuje i směrem na jihozápad v Atlantiku. Opakované podmořské sopečné výbuchy vedly ke vzniku krátkodobých ostrůvků. Takovou událostí byl vznik ostrova Surtsey (obr. 13 – 15). V hloubce 130 m a 33 km před jižním pobřežím Islandu se vytvořila 14. listopadu 1963 asi 500 m dlouhá trhlina, která pokryla mořský povrch a vytvořila malý ostrov ze strusky a lávy. Z ostrůvku vyšlehl oblak erupce až do výše 800 m (obr. 14). Od dubna 1964 začala láva vytékat a zpevňovat ostrov. Obr. 15 ukazuje stav v září 1964. Až do konečného výbuchu 5. července 1967 vyrostl ostrov na 2,5 km² a dosáhl výšky 188 m. Byl osídlen rostlinami i živočichy, které nyní slouží jako vědecký studijní objekt.

23. ledna 1973 nastala sopečná katastrofa na velkém a jediném, doposud sopečně klidném ostrově Heimaey (obr. 16 – 18). Z  1500 m dlouhé trhliny stoupaly ohnivé sloupy z výše 150 m až k nebi a to jen několik set metrů od prvních domů obce. Za pouhé 4 hodiny bylo evakuováno 4500 osob z 5000 obyvatel ostrova. Více než pět metrů vysoká vrstva popela a mohutný proud lávy zničily kolem 800 domů. Načerpáním chladné mořské vody se pak podařilo lávu zastavit před vjezdem do přístavu. Po skončení výbuchu, počátkem července („Goslok“, obr. 22) se pak mohli obyvatelé opět vrátit a začít s obnovou obce. K ostrovu přibylo asi 1,5 km² plochy. Zůstal asi 150 m vysoký kužel ze strusky (Eldfell. „Ohnivá hora“). Nastřádané teploty vařící se lávy bylo v poslední době využíváno k vytápění domů a výrobě energie.

Poštovní razítka znázorňují názorně výbuchy sopky při počátku (19 – 21) a na jeho konci (22).

Islandské známky zobrazují i další známé sopky, dále si všímají především rozmanitosti  vulkanismu na celém ostrově. K tabulovým sopkám počítáme Herðubreið (1682 m, obr. 23) a ledovcem pokrytou Eiriksjökull (1675 m, obr. 24). Vznikly již v ledových dobách a vyznačují se příkrými svahy s rozsáhlými planinami na vrcholu. Po roztání sněhu zůstaly stát v dávno vyhaslé krajině jako tabulové hory. Vzácnou formou sopky je vrchol zatarasený hustou lávou, jak ji představuje 934 m vysoká a pyramidovitá Baula (obr. 25).

Snad tvarově nejkrásnější se jeví 369 m vysoký Keilir na poloostrově Reykjanes. Má velmi souměrný sopečný kužel, který bývá z Reykjavíku velmi dobře viditelný (obr. 26).  Kužel se sestává z tzv. palagonitového tufu, zvětralého čedičového skla, jež vzniklo ze sopečného popela.

Rozšířenou sopečnou formou je i trhlina kráteru, nazvaná Laki-trhlina (obr. 27 – 28) na jižním Islandu. Trhlina vybuchla s ohromující silou 8. června 1783 a dosáhla délky 25 km se 100 krátery („Lakagígar“). Výbuchy trvaly až do února 1784 a vychrlily celkem 12,5 km³ lávy i ohromné množství popela s jedovatými plyny, které pokryly 565 km² země. Zmíněné výpary zasahovaly až do Přední Asie. Většina chovaného dobytka a téměř 10 000 lidí přitom zemřelo na následky výbuchu, hladem nebo otravou). Byl to jeden ze svahově nejrozsáhlejších sopečných výbuchů v  historicky sledovaném období.

Tvarové bohatství známých islandských sopek nabízí také území kolem jezera Mývatn v severním teritoriu. K jejich zvláštnostem počítáme tzv. pseudokrátery pozorované u Skútustaðit (Skútustaðagígar viz obr. 29). Tyto sopky nevznikly jedinou erupcí, nýbrž při dlouhodobě vybuchující vodní paře pod horkou lávovou pokrývkou. Bizardní formaci lávy u Mývatnu vykazuje i poslední obr. 30.      

Z časopisu Wikingerberichte přeložil MUDr. Radim Holešovský

Důležité upozornění :

Tento článek či jeho část nesmí být publikován, přetiskován či převáděn do jakékoliv materiální či nemateriální formy bez písemného souhlasu autora .

Vaše dotazy či připomínky autorovi tohoto článku můžete zaslat přímo na jeho e-mail