Vikingové a jejich typické lodě

Snad nejtypičtější a pro nás „nejvíce severský" charakteristický znak Vikingů jsou jejich lodě. Nebyl to pro ně jen dopravní prostředek, nýbrž mimo meč i jejich nejoblíbenější majetek. Drsní seveřané měli pro ně mnoho poetických a láskyplných pojmenování, jako: mořská labuť, číhající jelen, povodňový beran, běžec po pěně, mořský oř, kanec příboje, mořský drak. Podle Chrudillových slov utkvěla duše Vikingů v jejich lodích. Pro jedinečný způsob stavby, zdatnosti na moři a rychlost byly rozhodujícím prostředkem pro legendární válečné, obchodní a objevné platby Vikingů.

Stavba lodí a mořeplavba mají na severu tisíciletou tradici. Lodě tvořily základní předpoklad pro časné osidlování a obhospodařování krajiny. Ta představovala tisíce kilometrů dlouhé pobřeží s četnými ostrovy, sundy a fjordy. Již z doby bronzové před třemi až čtyřmi tisíci lety máme doklady na skalních kresbách představujících veliké veslové lodě, schopné plavby po moři s charakteristickou dvojitou přídí (obr. 1-3 z Tanum Bohusland). Můžeme je považovat za předchůdce všech vikingských lodí.

Jak vikingské lodě vypadaly, je rovněž známo ze současných znázornění, jako na slavném koberci z Bayerx (Normandie) (obr. 4), jenž dokonce ukazuje stavbu lodi (obr. 5). I četné runové kameny uvádějí tento motiv (obr. 6).

K dnešní znalosti vikingského umění stavby lodí přispělo mnoho nálezů, například onen z Osebergu (Oslofjord) v roce 1904. Tato osebergská loď s umělecky zdobenou přídí (obr. 7), se dobře zachovala pokud se dřeva týče, ale rozbila se nákladem kamenů. Byla objevena na jednom z pohřebních pahorků jako loď mrtvých královy Asa. Zvláště půvabný a stylově čistý člun sloužil zjevně jako „luxusní jachta" ve vodách fjordu. Pro plavbu na moři neměl dost vysokou palubu a objem stožáru byl příliš slabý. Obsahoval mnoho pohřebních darů, mezi jinými i saně (obr. 8) a umělecky vyřezávané lůžko (obr. 9). Délka člunu činí téměř 22 m, největší šířka 5 m. Po léta byl usilovně restaurován, dnes jej můžeme obdivovat v muzeu lodí Bigdoy v Oslo.

Názorným příkladem elegance vikingského umění stavby lodí je loď nalezená r. 1880 rovněž na hřbitovních pahorku.Její ostrou příď zdobí známky ostrova Man (obr. 10). Jednu z pěti vikingských lodí ukrytých ve fjordu Roskilde u Skuldelev (Dánsko) ukazuje obr. 11. Záchrana lodí z Skuldelev (obr. 12-15) patří k nejnamáhavějším pracím podmořských archeologů. Po letech trvajících, namáhavých pracích bylo uvolněno více než 50.000 částí vraků, ty byly dopraveny na zem, konzervovány a znovu sestaveny.

Byly to dvě štíhlé válečné lodě, dvě širší, zavalitější nákladní lodě „knorren" a jeho menší pobřežní plavidlo.

Restaurované lodě jsou vystaveny v muzeu výlučně pro ně zřízeném, „Muzeu vikingských lodí" v Roskilde. Čtyři známky série z roku 2004 ukazují vyzvednutí lodi na suché místo fjordu vyložené stěnami ze zátek (obr. 15), rekonstrukci lodí (obr. 13), zkušební plavbu plavidla s plachtou (obr. 12) a jeho vystavení v muzeu (obr. 14).

Vikingské lodě řídilo kormidlo, vždy upevněné na pravém boku blízko zádi vrbovými pruty (obr. 16). Ještě dnes se pravá strana nazývá „kormidlová paluba". Ovládáno bylo příčnou tyčí, kormidlovým kolíčkem, často zdobeným řezbářským dílem. Razítko obr. 17. ukazuje vilkogského kormidelníka při kormidle své lodi. Kormidlo se mohlo otáčet svisle i vodorovně. U lodi z Gokstadu mělo délku 3,30 m a sahalo půl metru pod kýl. V mělkých vodách se podle potřeby mohlo vytáhnout vzhůru.

Také jednotlivé části vikinských lodí lze doložit na známkách a razítkách. Nejpozoruhodnějším zobrazují hlavy gryfů (pták Noh) a draků (obr. 18-20) , jež byly usazeny na přídích válečných lodí a daly jméno dračím lodím („Drakkar"). Měly uvést protivníka v hrůzu a děs. Vlastní lodi zajišťovaly magickou ochranu, jako pozdější postavy galér.

Vikingivé (II)

Nejznámější hlava gryfa patřila k pohřebních ostatkům lodi z Osebergu. Byla uložena na saních. Tato umělecká díla bohatě vyřezávaná zdobila nejen stožáry lodí, nýbrž i stěny sálů a vysoko položených veřejí. Neznámý tvůrce této zvířecí hlavy je pro vznešený a vyzrálý styl nazýván „akademik" (obr. 19). Další detail jsou bronzové větrné korouhvičky, rovněž s bohatou výzdobou (obr. 21). Nasazovaly se na hroty lodních stožárů (na známce zobrazená korouhvička překonala pak věky na jedné švédské kostelní věži).

Navigační prostředky Vikingů byly omezené – kompas ještě neznali. Na mořských plavbách se řídili podle slunce, měsíce a souhvězdí (obr. 23 - viz vikingská loď pod velkým a malým vozem a polárkou), pokud byly viditelné. Dřevěným kotoučem (obr. 22a), jakýmsi druhem slunečního kompasu se změřila poloha slunce a určil směr plavby. Tento dřevěný klatý kotouč měl na okraji vroubkovanou stupnici a měl svislou tyčinku k určení výšky slunce a otočnou vodorovnou jehlu k zakreslení kursu na stupnici (obr. 22a). Známka z aršíku 22b ukazuje vikingského kormidelníka u kormidla při manipulaci s kotoučem. Také mořské vlny, směr vln a let ptáků sloužily zkušeným veslařům k orientaci. Podle možností se drželi v blízkosti pobřeží.

Ke stavbě lodí se používalo především silné dubové dřevo. Rozhodně pro nejnamáhavější díly, jako byla příď, podle potřeby se pro méně důležité části používaly jiné dosažitelné druhy dřeva. Vlastní trupy člunů se skládaly z lehce ohnutého týlu a většinou z mnoha částí složené vysoce zdvižené přídě z poměrně úzkých latěk. Ty byly navzájem spojeny hřebíky a znýtovány (obr. 24-26) a upevněny na kýl a příď, předtím se nasadily asi v metrových odstupech vzpruhy. S latěmi byly pevně svázány řemeny. To propůjčovalo člunu při plavbě po moři zvláštní elastičnost. Štěrbiny byly utěsněny koudelí ze zvířecích chlupů a dehtu. Vikingské lodě měly jen jeden stožár, pravidelně 10-12 m vysoký a jednu, většinou čtvercovou vlněnou (lodenovou) plachtu, na ráhnu zavěšenou (obr. 27-29). Plachty se sestávaly z dohromady sešitých pruhů sukna. Často je zdobily červené podélné pruhy, našité znaky nebo jiná znamení (obr. 28). Plochu plachty činilo u lodi Gokstad cca 90 m2, ráhno bylo dlouhé 11,5 m.

Válečné lodě označované jako „dlouhé" mívaly na palubě často štíty válečníků (obr. 20 a 32). Ty propůjčovaly mužstvu při veslování dostatečnou ochranu proti pěně a propůjčovaly lodím nezaměnitelný obraz. Dlouhé lodě byly otevřené, to znaná, že neměly průběžnou palubu, jen vpředu, a vzadu byly malé paluby pro výhled (obr. 31), případně pro kormidelníka. Jako ochrana sloužil většinou (uprostřed lodi) postavený stan.

Během času se vyvinuly podle účelu, jemuž sloužily, různé typy vikingských lodí. U válečných lodí se kladl důraz na rychlost a ovladatelnost. Byly dlouhé, úzké a nízké. Podle vzrůstající velikosti „Schniggen", „Skeids" a „Drakken" (dračí lodě). Lodě označované „Knorren" a „Byrdinge" byly nákladní lodě, sloužily obchodu a zásobování. Byly kratší, širší, zavalitější a také pomalejší než dlouhé lodě, doprovázel je však často na válečných taženích. Jednoznačné rozlišení těchto lodí na známkách a razítkách nejsou možné. Musil to být povznášející pohled, když celé flotily válečných lodí táhly na moře, jak to přestavují obr. 33-35. U obyvatel míst, jimž platilo takové vikingské tažení, však spíše vyvolával paniku a zděšení. Dlouhé lodě měřily průměrně 20 – 30 metrů a bylo na nich místo pro 60 – 100 válečníků. Doloženy jsou i podstatně delší lodě, ty však sloužily převážně k reprezentaci.

Námořní zdatnost Vikingů, v jejich době jedinečná, byl základním předpokladem pro objevování a osidlování vzdálených území, jako Islandu (obr. 36 a 38) a severní Ameriky. Nedostatek dřeva zabránil vytvoření vlastního loďstva a vedl k tomu, že Islanďané a Norové se stali závislými a na stalí ztratili svobodu.

Vikingské lodě se osvědčily v nejnehostinnějších oblastech, jako u bouřlivého jižního okraje Grónska – Kap Farvel (obr. 39), nebo na průzkumných plavbách podél severozápadního pobřeží Grónska (obr. 41) pro nevypočitatelné ledové poměry zvláště nebezpečného. Pozoruhodné je, že Vikingové při vystěhovaleckých plavbách sebou brali veškerý domácí majetek, včetně domácích zvířat. Chráněni byli jen stěnami stanu. Ne všechna plavidla Vikingů byly plachetnice. Pro pobřežní krátké plavby ve fjordech se většinou používaly veslice. Svými rozměry se však plachetnicích vyrovnaly (obr. 42-44). Plachetnice se daly změnit rychle sklopením stožáru ve veslice, vyžadovaly-li to okolnosti.

Známka obr. 42 ukazuje člun s dvaceti veslaři. Na obr. 44 je nádherný státní člun pro krále Magnáše Haraldsona, Vesla měla většinou délku přes tři metry, veslařská sedátka byla v odstupech metrových. Pro vesla byly otvory v bočních stěnách, při vysokém stavu vody se mohly uzavřít. Geniální umění stavby lodí zdědilo potomstvo. Ještě dnes je lze poznat v některých typech severských člunů, například v tradičních rybářských člunech Faeřanů (obr. 45-46) a v malých pobřežních plachetnicích severního Norska (obr. 47).

Také řádné a stylově čisté dostavby vikinských lodí lze dnes spatřit např. na americké známce k 100. výročí počátku norské imigrace s národní vlajkou na zádi (obr. 48).

V moderní literatuře humorně, ale věcně lící lodě a mořské plavby Vikingů zábavný román „Dobrodružství Rode Orma" (červený drak) švédského spisovatele Franse G. Bengtssona (1894-1954) (obr. 49). Společné vydání „Norden" z roku 1969 ukazuje pět stylizovaných vikingských lodí, symbolizujících pět severských zemí (obr. 50).

Důležité upozornění :

Tento článek či jeho část nesmí být publikován, přetiskován či převáděn do jakékoliv materiální či nemateriální formy bez písemného souhlasu autora .

Vaše dotazy či připomínky autorovi tohoto článku můžete zaslat přímo na jeho e-mail